Musíte natočit dvanáct řadových alb, máte zakázáno se opakovat, zároveň se ale nesmíte moc vzdálit mantinelům žánru, který jste zásadní měrou sami pomohli definovat. To není zrovna jednoduchý úkol, zvláště pokud se průměrný hrací čas vašich řadových nahrávek pohybuje těsně pod hranicí padesáti minut. Severská ikona melodického death metalu, DARK TRANQUILLITY, se s tímto úkolem popasovala velmi slušně zejména v první polovině svého funkčního období, vždyť prvních šest desek téměř do puntíku splňovalo všechna výše uvedená kritéria. Pravda je ale taková, že od „Character“ se architekti göteborských dějin přeci jen začali opakovat, nicméně jedním dechem je fair dodat, že i tak si dokázali udržet slušnou úroveň. Na každé z druhé šestice desek totiž najdeme silné položky, které alespoň na čas (a nebo rovnou napořád, jako třeba v případě notoricky známé rádiovky „Misery's Crown“) zakotvily v setlistech DARK TRANQUILLITY. Jinými slovy, v letech 1993-2002 Švédové přeskakovali kvalitativní laťku podobně jako dnes jejich krajan Armand Duplantis, tedy s velkou rezervou. Na laťku v té samé výši útočili i později, občas na stojanech zůstala, občas holt těsně spadla a muselo se do opravných pokusů. Nicméně žádný z těchto pokusů neskončil zásadní technickou chybou, zlomenou tyčí nebo rovnou bolestivým pádem mimo žíněnku.

Letos se DARK TRANQUILLITY do výškařského sektoru vypravili potřinácté. Přineslo jim toto číslo smůlu či jim zůstala štěstěna nakloněna? Hned na úvod odkrývám karty a v klidu konstatuji, že „Endtime Signals“ rozhodně není špatná deska. A teď si pojďme vysvětlit, proč tomu tak je. Celá první pětice skladeb jednoznačně patří do kategorie nadprůměrných, jsou hezky diversifikované, spíše introspektivně pojaté (sbírka nazuje na podobně naladěného předchůdce „Moment“) a na vrch ozdobené příjemnými refrénky. Pokud bych měl vyzvednout jednu skladbu, bude to jednoznačně dvojka „Unforgivable“. Tuhle položku jsem slyšel poprvé na Brutal Assaultu, v setlistu rozhodně vynikla a navíc překvapila zařazením velmi rychlých pasáží. Až jsem měl podezření, že Mikael Stanne těsně před vstupem na pódium shromáždil svou družinu a vydal rozkaz v následujícím duchu: „Chlapi, musíme dneska sypat, lidi to chtěj!“. I přes ostřejší pasáže si „Unforgivable“ zachovává lehce melancholický feeling podtržený kadeřavou, příjemně se vlnící melodickou linkou. Práce nově (od roku 2020) angažovaného kytaristy Pera Johana Reinholdze (ANDROMEDA, SKYFIRE nebo NONEXIST) je mi sympatická, oproti konzervativně pojatému „Moment“ se Per skladatelsky odvázal a drtivou většinu skladeb bohatě orámoval/vyšperkoval křehkými, posmutnělými melodiemi nebo tklivějšími sóly. Na stejnou notu se naladil i klávesista Martin Brändström, když tentokráte místo rozmáchlých rejstříků zařadil ty skromnější a decentnější. Dokonalá teamová práce.

Takže prvních pět pokusů je epesních, laťka zůstává vysoko na stojanech a kvalifikační limit jest s přehledem splněn. Dále už to lehce drhne a vydařenější pokusy střídají ty méně úspěšné. Do první kategorie určitě náleží „Our Disconnect“ a hlavně pak „Enforced Perspective“, kde se opět na chviličku sype (!) a která navíc překvapí až tanečně laděným motivem v refrénu. Tak hurá na diskotéku. Na druhém pólu naopak působí roztahaná, až příliš bolestínsky pojatá „Wayward Eyes“. Baladické skladby opatřené čistým Stanneho vokálem na „Endtime Signals“ vůbec trochu pokulhávají, závěrečná „False Reflection“ působí vycpávkově a baladě „One Of Us Is Gone“ k dokonalosti také nějaký ten kus chybí.

Přiznám se, že jsem si myslel, jak tu dnes budu psát něco o tom, že DARK TRANQUILLITY už to mají tak trochu za sebou a že pomalu nastává čas přemýšlet o konci kariéry a klidném důchodu. Tahle kapela by to však balit neměla, nová soupiska se nám poměrně slušně vybarvila a dokázala, že s ní ještě musíme nějaký ten pátek počítat. Ze starých členů sestavy zůstal jen Mikael Stanne, druhým v pořadí je pak Martin Brändström, který nastoupil do kapely v roce 1999, hned po vydání přelomového záznamu „Projector“. Nově příchozí členové DARK TRANQUILLITY obohatili a znovu vytvořili funkční a skladatelsky schopný celek, téměř jako v časech, kdy na bicí stoličce sedával Anders Jivarp a na kytaru vyhrával Niklas Sundin. Ten je mimochodem s kapelou i nadále v čilém spojení, na desku lehce přispěl skladatelsky a už tradičně ji vybavil po grafické stránce.

Závěrem je na místě znovu zmínit snad nejčastější pisatelské klišé a prohodit něco o tom, že opakovanými poslechy tahle deska získává na kráse, když postupně objevujete další a další motivy, kterých jste… Kterých jste si předtím nevšimli přece. Jsem relativně dlouholetým příznivcem DARK TRANQUILLITY, hlavně první čtyři alba na čele s úžasným zpěvníkem „The Gallery“ jsou v mém přehrávači častými hosty. Kapelu poslouchám 30 let, zažil jsem památné koncerty v Rock Café nebo Paláci Akropolis na přelomu milénia, proto jsem při finálním hodnocení možná lehce přivřel oko. Nicméně za tím, že „Endtime Signals“ je určitě lepší než minimálně dva až tři jeho předchůdci, si pevně stojím. Být album kratší o poslední tři skladby, byl bych v bodování o bod štědřejší.